cestopis norsko

Cestopis z Norska: víkend v severské metropoli

“Vítejte v Ušlu”, ohlašuje reproduktorový hlas můj příjezd na stanici Oslo Central.

Norci evidentně chtějí dohnat v šišlavosti Poláky. Název svého hlavního města čtou nějak takto, což je pro mě novinka. 

Norština je ale jinak podobná ostatním severským jazykům, což však většinu cestovatelů nemusí znepokojovat. V podstatě všude se domluvíte anglicky

Pokud tedy umíte víc než “I am sorry, I am happy”, jako v mém případě.

Stojím na plácku před nádražím a mžourám do ostrého odpoledního slunka.

Krosna na zádech si říká o to,  abych ji někam shodil. Jelikož už nejsem žádnej mladík a představa vyspávání na společném pokoji v hostelu mě děsí, tak jsem si jako obvykle zarezervoval hotel. A musím říct, že to teda stálo za to. Doslova. Cestování pro paďoury není levná záležitost. Tím spíš na severu, kde sehnat pokoj pod tři tisíce za noc bývá mnohdy nemožné. 

Hraní si na milionáře je ale moje oblíbená zábava.

Rezervaci pokoje mám přímo na hlavní třídě zvané Karl Johans Gate. 

Recepční se nenechala vyděsit mým zjevem vandráka v outdoorovém oblečení.

Tady tak totiž vypadá každý druhý.

Hotel přesně vyhovuje potřebám zkušeného cestovatele. Z hlavní ulice hlavního města má vstup do vlastního dvora. Nejdřív venkovní bar a posezením, až potom recepce.

“Ř”, “řřřř”. Usměvavá recepční se snaží seč může ale nerozumí. Nakonec svoje jméno raději ukazuju na mobilu rezervaci z Bookingu, kde je vidět černý na bílým.

Bleskem v ruce mám plastovou kartu a udýchaně házím krosnu vedle postele na pokoji v druhém patře. Vybalovat na 3 dny nemá smysl. V cuku letu jsem zase venku.

 Zrovna neleje, což se dá v těchto zeměpisných šířkách považovat za boží přízeň. Hlavní třídu a další věci snesitelné i v dešti proto nechávám na potom.

Přicházím na zastávku a nechávám za sebou zavřít dveře stařičké tramvaje.

Vzhledem ke zdejším cenám jsem si dopředu moudře zajistil Oslo Pass do mobilu. Platí na MHD a hlavně jeho držiteli umožňují beztrestně vstoupit do muzeí a různých dalších atrakcí.

Zakoupit se dá na místě ale to vyžaduje zbytečnou mezilidskou interakci, které se snažím za každou cenu vyhnout. 

Jediný na co Oslo Pass neplatí je vlak z letiště ale jinak můžete v rámci platnosti jezdit veřejnou dopravou přes celé město. Možná až někam dál.

Starou tramvají jedu do podivuhodného Vigelandova parku, jenž se vyznačuje tím, že je velký a plný divných soch.

Sochat oblečení mistrovi přišlo patrně zbytečné. Snad všechny sochy, kterých tady je několik stovek, na sobě zbytečnost v podobě oděvu nemají.

 Vzteklého chlapce, o němž průvodci píšou jako o nejzajímavějším exponátu zdejšího parku, nacházím až asi po půl hodině.

Tato socha jest velmi dobře utajená neboť ji míjejí i jinak zcela orientovaní Japonci. Teď ji našli jen díky mě, načež se kolem zábradlí vytvořila hromada lidí a z poklidného kochání je mačkanice v davu.

Trpělivě čekám až odvalí a nechají mě taky cvaknout fotku. Chyba lávky, naopak mě prosí abych vyfotil já je. “To budete čumět až vám ten iPhone pustím na zem” říkám si v duchu škodolibě a aspoň je fotím přepůlené v kolenou 

Skupina asiatů s vděčným úklonem odchází.

Potkávám je ještě na kopečku, kde je jakási mohyla. Nahá těla zde ční do výše ve sloupu tak třetího patra.. Inu, na severu mají k nahotě tak nějak blíž.

Mě víc než sochy zaujaly na vzdálených kopcích tyčící se monstrum, což je nepochybně skokanský můstek Holmenkollen. Tam jistě zavítám taktéž.

Cestou podél jakéhosi koupaliště se plahočím ke stanici metra Majorstuen. Láhev kolalokovy limonády mě umožňuje zcela přirozeně začít rozhovor s vnadnou prodavačkou od níž získávám nějaké tipy, kam se najíst.

Podle rady kráčím ve směru jedné z tramvají. Z místní hospody se klube spíš něco jako burgrárna, takže objednávám něco s názvem ve stylu ultra spicy menu. Tento pokrm podle nabídky přestavuje specialitu pana Larse, což asi bude místní kulinářská autorita.

Proudy slz a oheň na mandlích naznačují, že Lars na koření nešetřil. Prosím u pultu o další dávku ubrousků a další limonádu. Obsluha s neskrývaným potěšením podává štos a ptá se jestli jsem OK. “Oukej”, nechávám zaznít mé bravurní angličtině.

“Hlavně ne nic co se jmenuje spicy!”, říkám dvěma holkám, který se česky za mnou u pultu dohadují co si dají.

Místo zděšení nad mým opuchlým usopleným ksichtem vyprsknou smíchy.

“Máš tady volno?” Za chvíli u mého stolku. V lokálu je plno a tak blahosklonně shazuji batůžek a nechávám děvčata usednout ke mě.

 Andrea v Oslu cosi studuje a Káťa za ní přijela na týden na návštěvu, dozvídám se během následujících minut jejich nedávné osudy. 

Dívky jsou celkem pěkné a tak nehledím na jejich místy obhroublý slovník a přidávám se do diskuze.

O kus dál v baru si zase hraju na milionáře. Objednávám drinky nejrůznějších barev a tvarů sklenic, včetně jakéhosi odporného akvavitu končeje řídkým dánským pivem.  Vše dohromady nás transportuje časoprostorem do pozdních hodin.

Původní plán projít celou Karl Johans Gate nabývá rozmazané kontury. U paláce opisujeme sinusoidu, dole v parku si Káťa stěžuje na návaly nevolnosti. Andrea mi, místo péče o zdraví kamarádky, vysvětluje, že rozhodně ale rozhodně, musím navštívít Munchovo muzeum, jinak u ní budu za kulturního barbara.

Poté následuje ukázka budovy univerzity, pouze zvenčí a dál pokračujeme do bočních ulic jelikož dámy potřebují chytit tramvaj někam na byt nebo kolej.

“Tady jsem se líbala s nějakým Turkem” dí kulturní slečna Andrea, když procházíme kolem jakési putyky. ‘Tak čau a užij si Oslo “, zašvitoří,bnásledně nasedají na odkudsi se vynořící tramvaj a mizí v dáli.

Kde do háje jsem. Víc než ztráta společnic mě teď trápí ztráta orientace. Totálně na šrot lovím mobil a modlím se ať to není daleko.

Modrá tečka se naštěstí skví asi tak centimetr od hotelu. Mapa je hodně nazoomovaná a tak se po chvíli domotám, doleva, doprava, třikrát doleva a přes koleje a jsem na hotelu. Zvonkem na recepci se dostávám i dovnitř a usínám, dokonce na svém pokoji.

Ostré slunce mě budí o půl osmé, sundám levou botu a dávám sprchu. Ráno zachraňují kyselé rybičky na snídani. Píchání u jater ignoruji a v kombinaci s kafem silným jak noha od kulečníku se dostávám opět na provozní otáčky.

U květináče plného vajglů na hlavní třídě Karl Johans Gate začínám obdivovat, co jsem předchozí večer nemohl docenit.

Do kostela si v tomto rozpoložení netroufám. U parlamentu Stortinget vychutnávám podivuhodnou architekturu stylu mišmaš. 

Parkem, kde včera bylo Katce nevolno, jdu kolem Národního divadla a u paláce pana krále se rozhlížím z výšky na centrum Osla, které je mimochodem, kromě památek a moderních čtvrtí celkem takové ordinérní ale starosvětsky pěkné.

Stráž u paláce si na slavnostní náladě moc nepotrpí. Vklidu klábosí s kolemjdoucím, škoda, že nerozumím norsky. Co se týče stráží, zajímavé je, že na jednom rohu stojí tento ukecaný, podle ksichtu, čtyřicátník s knírem jak z osmdesátek a na druhém konci paláce hlídá krále miloučká odhadem dvacetiletá bruneta.

Kromě kníru ale vypadají z dálky v té uniformě se slepicí na klobouku dost podobně.

Od paláce se poměrně spěšně valím k radnici, známému místu, kde je možno obdržet Nobelovu cenu míru. Jelikož ale jsem se ale zatím nevrhl ani na životní dráhu pošahaného aktivisty ani nejsem blízkovýchodní řezník, můžu na pěknou medaili stejně zapomenout a dovnitř nejdu.

radnice v oslo

Z nedalekého přístaviště odjíždí loď na poloostrov Bygdøy, kde hodlám pootevřít brány poznání. Na tomto poloostrově se totiž nachází významná muzea. Mezi ostatními moderními trajekty mířícími na jiné zdejší ostrovy vypadá i loď na Bygdøy jako muzeální kousek. Krátkou dvacetiminutovou plavbu ta kocábka snad přežije.

Lístek mám již v ceně Oslo Passu a tak není co řešit. Za půl hodiny už kráčím po poloostrově, který plní asi podobnou funkcí jako u nás obec Jevany.

Samá honosná vila a dům zdejší honorace, jejichž klid narušují pouze davy turistů. Nápad umístit na Bygdøy nejnavštěvovanější muzea z celého Osla musel vymyslet určitě nějaký vtipálek.

Vikingové a jejich lodě mají zavřeno. Zavděk proto beru muzeem lidové architektury, kde si na konec prohlídky dávám výborný sendvič s uzeným lososem a zmrzlinu, což mému žaludku dodává další vzpruhu pročež usedám na sdílené kolo a kolem usedlostí boháčů jedu k muzeím na špici poloostrova.

Lezu do muzea lodi Fram, což je plavidlo pánů Amundsena či Nansena a dalších otužilců, kteří se na rozdíl od dnešních Norů, okupujících v zimě Kanárské ostrovy, nechali s lodí zamrznout v ledu a driftovali.

Loď je možno prolézt celou a zjistit například kolik při výpravě sežrali polárníci psů.

Zbytek času trávím v protějším Muzeu Kon Tiki, kde jsou k vidění vory pana Heyerdahla, který otužování příliš neholdoval a nechával se unášet vodou naopak v krajích poblíž rovníku.

Po zavírače mě loď znovu dováží do Osla a hned na břehu bloudím v moderní džungli zvané Akker Brygge, kde kromě toalet nacházím kafe, sámošku a něco k snědku.

Poté se málem nechávám přejet tramvají. Dokonalá past na všechny turisty má podobu jednotné dlažby náměstí i tramvajové trati.

Ve snaze cvaknout něco na instagram najdete ideální kompozici přesně v kolejišti, To je tak dokonale nenápadně zasazeno do dlažby, že by se dalo přes koleje jezdit napříč třeba na bruslích. To zde však nikdo nečiní. 

Zato turistů kandidujících s mobilem v haksně a lovících lodičky nebo radnici do zlatého řezu je tady během chvíle víc.

Funěním doprovázím výstup na pevnost Akerhus, což je historický hrad a pevnost a zároveň vojenská posádka i sídlo muzeí, které už mají dnes zavřeno. 

Pevnost a okolí nabízí další unikátní možnost pro turistovu sebevraždu. Akershus celkem logicky ční na kopci. Zatravněné okraje hradeb, zahrazené místy jen řetízkem přímo vybízí k výstupu na kraj. Z vnitřní strany to tady vypadá jako neškodný prudší svah. Jakmile ovšem vaše bota stane na vyvýšeném okraji, zjistíte, že pod vámi je prázdno a volným pádem z hradeb se můžete snadno rozmáznout na rušné silnici dole, čímž byste jistě sehráli hrůzné divadlo pro zde kotvící turistické lodě.

akershus

Pevnost je příznačné nejen na kopci ale též na velkém výběžku do moře. Jako znalec topografie jej přecházím napříč a šetřím cenné metry i ošoupané podrážky pohorek. Rázem se ocitám v jiném přístavu.

Kromě plovoucích saun se zde nedá přehlédnout moderní a zářivě bílá budova opery.

Nová budova opery v Oslu pochází z roku 2009 a charakterizují ji sešikmené plochy střechy, na níž lze stoupat, klesat či přecházet mezi částmi s různou šikmostí.

Celá budova má totiž připomínat arktický ledovec. Napodobování ledovce se daří i po stránce kluzkosti.

Ošetřování německé turistky s nepěknou zlomeninou dolní končetiny probíhá právě při mém příchodu. 

I já okusím výstup na střechu, do jejichž šikmin architekt místy zákeřně integroval i nejrůznější schody, odvodňovací kanálky a další náležitosti vychytrale doplňující repertoár možností,jak si ublížit.

Vnitřní část Opery je veřejnosti běžně přístupná, včetně WC a pultu s nedobrou kávou.

Právě zde probíhá jakýsi seminář, kdy dáma v barokních šatech vypráví cosi norsky prokládaje to zpěvem italských árií. Zajímavé.

Firma McDonald’s u nádraží se večer postará o moje chuťové buňky a v hotelovém nádvoří do sebe ještě lupnu jedno orosené. V osm večer se po centru Osla již rozléhá hlasité chrápání. Včerejší večer a dnešní den dal zabrat.

Krátký rychlý výlet do blízkého okolí

Zatímco jiná města oplývají složitou sítí v metra, v Oslu mají jeden tunel s jednou kolejí pro každý směr.

Po nich se prohání metro asi pěti různých linek, přičemž tunel vede jen pod centrem města a mimo něj se každá linka rozbíhá na svůj směr.

Jedna krátká souprava za druhou projíždí stanicí Stortinget. Až po deseti minutách se konečně dočkám. Vstupují do soupravy obsahující slečnu Káťu a Andreu, kteréžto dnes vystupují v roli zkušených horských vůdkyň. 

Miříme na Holmenkollen. A vskutku. Po chvíli vláček tunel nechává za sebou a nastupuje zážitek. Levá, pravá a další zatáčky. Fotbalové hřiště, skála a sráz.

Na srázy a pohled do hloubky si Norové obzvlášť potrpí. Metro na Holmenkollen je asi něco jako horská železnice ve Švýcarsku. Ostatně, ne nadarmo si v těchto státech účtují podobné ceny. 

Já se ovšem vezu na Oslo Pass a nestíhám sledovat výhled na město, střídavě s pohledem na upnuté oděvy mého doprovodu.

Dámy jsou sportovkyně a začínám mít obavy, že mé zhýralé tělo zažije šok. První noc mě týrali alkoholem, dnes pohybem na čerstvém vzduchu.

Obavy se plní hned po výstupu, kdy proklínám zdejší dopravní podnik.

Pojmenovat zastávku Holmenkollen a vybudovat ji asi půl hodiny téměř kolmým stoupáním pod stejnojmenným můstkem, to není nic než sadismus.

S funěním vlaju za oběma představitelkami slabšího pohlaví. A to jsem na tom ještě tratný i finančně. V rámci Passu mám vstup přímo na vrchol můstku, kam dívčiny nechtějí s tím, že atrakci již v minulosti navštívili.

Mé gentlemanství mi nedá a jelikož se k smrti bojím výšek a nechci tam jít sám, což takticky zamlčuji, dělám haura a platím za dívky vstupné. Zase mínus litr.

Nahoře je krásně. Asi deset minut. Pak se přes kopec převalí mrak a dvě třetiny výhledu končí v mlze.

holmekollen

“Né, přece na mě nebudete čekat”, vysvětluji proč nezkusím zdejší zipline nad můstkem. Narážka na moji ohleduplnost se zdá funguje. Od nutnosti zachovat si tvář dobrodruha a zažít tak jízdu na ocelovém lanku jsem oproštěn.

Místo toho jsem uvržen do akce ve stylu dobrodružných výprav na divokém severu.

Teď místo do kopce mě ženou z kopce. Metro nás veze dál. Pouze s tím rozdílem, že sráz pod soupravou je hlubší, skály okolo rozervanější a děvčata po kafi ještě nabuzenější.

“Teď zažijete pravou divočinu”, říká Andrea tajemným hlasem a mě začíná být ouzko.

Vystupujeme na konečné, která je na vrcholu jakési hory z níž se otevírá pohled na město a okolní nekonečné lesy. Chvíli jdeme z kopce, pak zas najednou do kopce.

Pořád se ale držíme na celkem slušné cestě. Chyba lávky, hned na prvním rozcestníku nás Andrea vede z cesty pryč.

“Toto je takzvaný trail” poučuje nás, zatímco v zástupu jdeme za ní.

Plesk, první větev ve výšce očí mě flákne přímo do ksichtu. “Promiň, já fakt nechtěla”, omlouvá se mi Káťa, které nedošlo že odtažením větve z z cesty vzniká něco jako bič, který však ale nemíří na záda nýbrž na přední část těla. 

Musím uznat, čistá práce. Kdybych neměl sluneční brýle tak je ze mě nový bratr Žižka. Takhle se můžu pochlubit jen otiskem jehličí na pravé polovině ksichtu.

Z Katky upřímného výrazu při omluvě mám ale pocit, že ji to doopravdy mrzí. Nebo by z ní mohla být vynikající herečka.

Odstup ale zvyšuji na bezpečnou vzdálenost, čistě pro jistotu.

Trail se vyznačuje nejen zákeřnými větvemi. Představujete-li si pohodlnou pěšinu skrz severský les, závidím vám váš optimismus.

Trail je zarostlý jak podpaždí kubánské prodavačky pomerančů. Podklad tvoří vlhké a kluzké kameny trčící všemožně šikmo, střídané bahnem a mokrým kapradím.

Střídavým ohýbáním zad, přeskoky mezi šutry a krátkými výstupy a sestupy nicméně procvičíme celé tělo. Alespoň tak si libují děvčata, já si v duchu nadávám, že jsem si nevzal trekové hole.

Hodinu se moříme po trailech.  Nikde ani živáčka ale taky ani žádného výhledu. Pouze při přechodu mezi úseky vedenými po širších cestách potkáváme další nadšence horské turistiky. O horách ovšem mluvit nelze, jelikož převýšení jsou poměrně nevýznamná.

Po čase dorazíme na jakousi chatu, kde si dáváme k obědu sladké pečivo a další dobroty. Nechci to zakřiknout, ale vůbec neprší což při mých předchozích cestách do severských končin zdaleka neplatilo.

“Tady je krásně co?” a podobnými rafinovanými prohlášeními se mi daří prodloužit obědovou pauzu na čisté dvě hodiny.

Z lehátka na louce se ale určitě nechce ani mému doprovodu. Nakonec není zbytí a vyrážíme vstříc dalšímu polykání kilometrů.

Zadostiučiněním budiž, že trail nás vede dolů. Klesáme k jezeru, cílem je Sognsvann. Cestou mineme několik dalších vodních ploch a mapa slibuje spoustu kilometrů nedotčenou divočinou.

Před námi chvílemi nastává i výhled. Klesající zalesněná krajina a fjord v dáli působí naprosto nerušeným dojmem, téměř není patrno, že se pod kopcem stále ještě skrývá velkoměsto.

Oslomarka sice oplývá hlubokými a nerusenymi lesy. Je to ale divočina tak pro malé skautíky. Les je na mnoha místech protkán širokými cestami, které lemuje osvětlení. Předpokládám, že místní běžkaři za zdejších temných zimních večerů ani nepotřebují čelovky.

Traily jsou ponechány své přírodní podobě. Jeníček a Mařenka by zde jistě zašli bídnou smrtí neboť ani při pohledu z vyvýšených míst těžko spatří jakékoliv světýlko. Kromě pár chat vzdálených vždy alespoň hodinu chůze od sebe, tady doopravdy nic není. Jen les. Chtěl bych napsat i zvěř ale za celou dobu jsem neviděl ani veverku.

Los i medvěd nejspíše dává přednost severnějším krajům.

Mezitím co se zaobírám přemýšlení o místní fauně, před námi se rýsuje. Káťa chce fotku na Instagram. Na hraně klesání hledá cestu dolů.

Lézt dolů po strmém svahu se jí nechce, naštěstí. Putujeme ještě několik stovek metrů dál, než se svahu zmírní a umožní nám sestoupit dolů k vodě.

Ani ve snech jsem netušil, co taková fotka na Instagram dá práce. Káťa se kroutí, Andrea se jednou staví na špičky, podruhé zas klečí a fotografuje ze všech úhlů a perspektiv, kterými lze krásné dívčí tělo zkombinovat se severskou přírodou.

Zatímco dámy mění nejen pózy ale i lokace a mrštně přitom skákají po balvanech na břehu, já stíhám sníst snickersku a plechovku coly, kterou jsem si vzal jako zásobu na nejhorší .

Katka sundává legíny

“Tady bych se bál, že si zlámu hnáty.” Probleskává mi hlavou když pozoruji nekončící instagramové kejkle. Hubu ale radši držím neboť mám obavy, aby si ze mě nechtěly udělat fotografa.

cestopis z norska

Zatímco žvýkám poslední sousto, Katka skáče na nevinně vypadající balvan, trčící sotva půl metru od břehu. Andrea si mezitím sedla na břeh a chystá se nacvakat další úžasné snímky.

“Teď se otoč a rozpaž ruce.” 

Katka švihá rukama od sebe, podkluzují jí nohy a končí zadkem na šutru. Dusím se smíchy.

Andrea sebou taky prudce škube a ze záchvatu smíchu ji probouzí hrst drobných kamínků, které po ní Katka vztekle vrhá.

Z šutru už neskáče zpátky a jde prostě vodou. 

Na legínach toho nesmyslně pestrého vzoru, jakých dnes vidíte na dívkách plno, opravdu prosvítá cosi červeného. Pravá půlka to odnesla viditelně nejen nárazem.

Kousek kamínku se Katce zadřel do masa, což mohu posoudit na vlastní oči když si legíny stáhne pod zadek.

Aby to nevypadalo, že jen využívám situace a očumuju Katce zadek, nabízím alespoň svoji dezinfekci. 

Lahvičku raději podávám Andree, která ji na inkriminované místo aplikuje.

Vryp lepíme náplastí – také z mých zásob a zdá se, že Katka po prvotním šoku může s kulháním pokračovat.

Z technických důvodů měníme v nejbližším možném místě trail za cestu, kde se valí jedna parta výletníků za druhou. Pomalu dorazíme k jezeru Sognsvann.

Katka svůj úraz rozchází celkem slušně a nakonec si v metru i sedne, což komentujeme řadou rádoby vtipných poznámek.

V centru nechávám obě holky svému osudu a vydávám se na jídlo do jakéhosi fastfoodu, kde je tma jako v pytli. Asijská kuchyně v Norsku je asi stejná jako všude po Evropě a nakonec kolem sedmé večer upadám ve svoji obvyklou lenost.

Holkám posílám zprávu, jestli nechtějí alespoň na pivo ale s ohledem na prožité trauma dostávám košem. Tudíž mě čeká večer osamoceného muže.

Na velké mejdany to dneska stejně není. Budíček mám další den v příjemných 4:30 přičemž po cestě k nádraží potkávám samé veselé lidi. Z toho usuzuji, že Norové nejsou tak zachmuřilí jak se povídá a hlavně, že mejdany táhnou až na krev. Množství lidí a taxíků si nezadá s tím, co se děje za dne.

Odlet s Norwegian probíhá v klidu až na to, že cestou sežeru celý jeden balík lékořice, kterou táhnu jako suvenýr. Holt budu muset jet do Osla ještě jednou.

Další články o Norsku:

3 dny v Oslu – průvodce norskou metropolí

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *